Řeka Mže pramení na území Německa v Hornofalckém lese v nadmořské výšce 700 m n.m. jako potok Blätterbach. Na území České republiky přitéká v nadmořské výšce 639,71 m n.m. Povodí o ploše 1 828 km² odvodňuje střední část Českého lesa, Tachovskou brázdu a Stříbrskou pahorkatinu. Tok dále směřuje východním směrem do Plzeňské kotliny, kam přivádí průměrně 8,5 m³/s. V Plzni se po cestě dlouhé 106,5 km (od hranice s Německem104,55 km) spojuje s Radbuzou, přitékající zprava z jihu.

Mže má ze čtyř plzeňských řek největší povodí a je nejvodnatější. Už několikrát se Mže rozvodnila a ohrozila Plzeň – jsou zaznamenané rozsáhlé povodně z let 1845, 1890 či 1936.

Mže sbírá své vody v acidifikovaných oblastech Českého lesa, ale svůj kyselý charakter rychle ztrácí a cestou do Plzně přijímá znečištění ze sídel i zemědělství. Pod Stříbrem protéká Mže nádrží Hracholusky, kde zanechává většinu nasbíraného znečištění a základovou výpustí u dna nádrže pokračuje dál. Do Plzně Mže přitéká jako neúživná řeka se studenou vodou a narušeným teplotním režimem – v období od dubna až do srpna je vlivem nádrže Hracholusky Mže až o 5 ºC chladnější a v období od září až do listopadu naopak teplejší než ostatní řeky. Posun teplotního režimu komplikuje život vodních organismů, takže biocenóza toku je nad Plzní co se týká ryb obohacena o lipana a místy i pstruha, kteří nebývají na středním toku našich řek běžně k vidění. Pestrost bezobratlých živočichů je ale mírně ochuzená, přestože koryto řeky je v přírodě blízkém stavu a úroveň znečištění je dnes už nízká (po výstavbě čistíren odpadních vod pro obce mezi Hracholuskami a Plzní). Z pohledu městského návštěvníka je voda Mže hezkým zážitkem, protože je poměrně čirá. Unášené látky totiž zanechala v přehradní nádrži a nové nestačila ještě nasbírat, ani si sama vytvořit.

Údolní niva řeky Mže vytváří téměř v centru města Plzně a jeho blízkém okolí zázemí velmi hodnotné přírodní území. Nepříznivé podmínky pro zakládání staveb – inundace a vysoká hladina spodní vody zapříčinily, že toto území bylo velmi málo zastavěno. V první polovině 20. století zde byla snaha o regulaci řeky Mže, ta ale skončila u Kalikovského mlýna. Niva tedy byla a stále je využívána převážně zemědělským způsobem. Vzhledem k blízkosti města a úrodné půdě zde bylo více soukromých zahradnictví, významně se také uplatnila zelinářská výroba.

Počátky regulace Mže se datují do období po roce 1870. V roce 1872 bylo z důvodu nedostatečné průtokové šířky mostu žatecké trati upraveno řečiště, v roce 1921 byl most rozšířen. Podnětem k regulaci Radbuzy i Mže byla velká voda v roce 1890. V roce 1896 vypracoval c. k. profesor české polytechniky Karel Vosyka projekt regulace Mže, který řešil úpravu od soutoku s Radbuzou k ústí bývalé Mlýnské strouhy. Městský stavební úřad doplnil regulaci až k Saskému mostu. Plán regulace Mže se začal realizovat až v roce 1912. Regulace od bývalého ústí Mlýnské strouhy k soutoku s Radbuzou byla provedena Zemskou komisí pro úpravu řek v letech 1923–26. V roce 1927 byly zahájeny práce na dalším úseku poblíž spolkového domu Peklo. Postupně se postavila hráz na levém břehu a nábřežní zeď od Saského mostu k Lochotínské lávce a opačným směrem až na okraj zastavěných částí Rychtářky a Roudné. Předpokládaná regulace dalších úseků už realizována nebyla.